Černá horská tma. Zdálky se rychle a rytmicky blíží skupina světel. Jsme na běžkařském okruhu a podobných světlušek lze tady po setmění potkat hodně. Jsou to čelovky běžkařů. Nebo spíš bruslařů? Běžkařem dneška je totiž člověk jedoucí technikou zvanou bruslení po umetené horské magistrále bezpečné tak, že se tam může i v noci. Tahle jízda má oproti klasické technice své výhody – jede se rychleji a kromě toho, takový bruslař vypadá sportovněji. Proto mnozí lyžaři tímto stylem „machrujó“, jak to označili osvětlení členové turistického oddílu z Hané, když se vynořili ze tmy. Bruslení na lyžích přitom ještě před třiceti lety chtěly lyžařské organizace zakázat, že to je „netechnika“.
Na konci 60. let mohli milovníci běžeckého lyžování vidět tento úkaz. Při orientačních závodech na běžkách se objevoval závodník, který se díval do mapy, zároveň však jel. Jednu lyži měl ve stopě a druhou se odrážel jako na bruslích. Byl to finský běžec Pauli Siitonen. Když pak v 70. letech začal jezdit běžkařské maratony, nikdo mu nestačil – dlouhé závody vyhrával jeden za druhým, včetně toho nejslavnějšího, téměř devadesát kilometrů dlouhého Vasova běhu.
Bývalý policista z Helsinek ovládl dálkové běhy a postupně se stalo, že v čele byl buď on, nebo jiní běžci, kteří jeli jeho stylem. Zrodila se Siitonenova technika, rychlejší a efektivnější než klasický běh.
Rozpoutaly se kolem ní velké spory. Povolit ji, nebo zakázat a lyžaře, kteří jezdí takhle netechnicky, diskvalifikovat? Počátkem 80. let se Mezinárodní lyžařská federace rozhodla navzdory stížnostem odpůrců nový krok povolit a na zimní olympiádě v Sarajevu v roce 1984 si už jeho pomocí Švéd Gunde Svan doběhl pro čtyři medaile. Právě tehdy viděli v televizi novou techniku i Češi.
V té době se v lyžařském světě mluvilo o tom, že to je technika neelegantní (člověk při tom vypadá spíš jako zbitý kůň, psal německý tisk) a také nezdravá. Časopis Spiegel například uveřejnil rozhovor s ortopedem Hansem Bärem, který vzkázal, že by chtěl „všechny amatérské lyžaře před touto technikou vážně varovat“ – pohyb nohama do stran přetěžuje vnitřní stranu kolene, což může vést k poškození kloubů i šlach.
K Hance Dvorské tohle varování nedolehlo, a tak bruslení – alias volný styl – vesele trénovala. „Mě vždycky bavilo všechno nové,“ vypráví tato sportovkyně, kaskadérka, vedoucí bootcampu, prostě vyznavačka rychlého pohybu. Prý si vždycky našla vyrolbovanou cestu, zkoušela techniku bruslení, zlepšovala si čas. V 90. letech byla u nás jedna z prvních, postupně se k ní přidala velká část lyžařské populace. Někdy tou dobou se také začaly rozšiřovat pro bruslaře běžecké trasy, například na té nejdelší, Jizerské magistrále, přibyla široká dráha pro volný styl zhruba v roce 1992 či 1993, jak vzpomínají pamětníci. Také varování ortopedů se nepotvrdila, zvlášť když se zkrátily běžky a prodloužily hole, zjistilo se, že i bruslení je pohyb docela zdravý.
A má pro běžkaře řadu výhod. Zaprvé odpadá nepříjemná závislost na mazání – kdo špatně namaže lyže na klasiku, má pokažený výlet. Při bruslení se nemusí mazat stoupacími vosky, nevyžaduje ani tak dokonalé zvládnutí techniky jízdy. Přesto se dá bruslením pohybovat rychleji – závodníci jezdí stejné tratě o nějakých šest procent rychleji bruslením než klasikou.
Co se týče energetického výdeje, udává se, že je zhruba podobný, i když noční běžci z Hané, zmínění v úvodu, to rozporují – prý bruslí, jen když je někdo vidí. Pak přejdou na klasiku, bruslení je moc vyčerpávající.
Je pravda, že kromě bruslařů, podle dlouhých holí též „bidlařů“, je na horských cestách stále dost takových, kteří na běžkách běhají klasicky anebo spíš jen tak chodí. Běžkování zůstává národním sportem, třeba i na rovinaté Hané, a běžkařů a běžeckých tras je pořád víc. Běžecké lyžování u nás má jednu výhodu – oproti například Alpám jsou u nás všechny trasy zatím zadarmo.
Zdroj: www.respekt.cz
Čerstvé informace z akcí, závodů a tréninků
